Kinesiotaping

Jedná se o terapii pomocí pružných samolepících pásek aplikovaných na kůži, která Vás může ochránit před zraněním při sportu nebo pokud k němu již došlo, podpoří proces hojení. Kromě toho se využívá také ke korekci špatného držení těla či ortopedických vad, kam patří například zborcená nožní klenba nebo různé deformity palce.

VZNIK METODY

Kinesiotaping vyvinul japonský lékař a chiropraktik Dr. Kenzo Kase v 70. letech 20. stol. V 90. letech se technika dostala do Evropy, kde našla uplatnění ve fyzioterapii, sportovní medicíně i jinde. V České republice mezi průkopníky tapování patří Clara-Maria Helena Lewitová (Hermachová) a její tzv. funkční taping.

Nalepený kinesiotape působí tahem na sval a podkoží a vyvolává reflexní reakci nervových vláken, cév a lymfatických drah. Kinesiotape v oblasti fyzioterapie dokáže tišit i dlouhotrvající bolest a přináší úlevu během akutních i chronických obtíží pohybového aparátu. Uvolňuje přetížené svaly a měkké tkáně a zároveň zvyšuje napětí oslabených tkání, čímž zvyšuje jejich výkonnost. Stimuluje lymfatický systém a tím snižuje otok měkkých tkání. Pomáhá při zánětlivých stavech pohybového aparátu. Využívá se v terapii dětí i dospělých. Oblíbený je v prevenci a terapii u sportovců pro podporu stability kloubů a podporu svalové koordinace.

Kinesiotaping funguje na neurofyziologickém principu. Receptor (senzor) z kůže vede vzruch vzestupnými nervovými vlákny do centrálního nervového systému, tedy konkrétně do mozku a míchy. Zde se zpracuje informace o předmětu nalepeném na kůži. Přes sestupná vlákna motoneuronů pak vzruch reflexně putuje z centrálního nervového systému ke svalům. Motoneurony jsou nervové buňky v míše, které mají dlouhý výběžek (axon) připojený na svalová vlákna. Vzruch buď sníží, nebo zvýší svalové napětí, a tím upraví napětí bolestivého, přetíženého či zraněného svalu nebo šlachy.